Registrace expedice, poplatky a doprava v NP Denali
Zpracováno z Denali Climbing Guide a World Mountaineering
Registrace expedice a poplatky
Přestože ústředí Národního Parku Denali (Denali National Park and Preserve) je umístěno na území parku na severní straně hory, všechny horolezecké aktivity řídí rangerská stanice (National Park Service ranger station) v Talkeetně. Na stanici (nebo internetu) je možné získat registrační formuláře a spolehlivou brožurku Mountaineering: Denali National Park and Preserve.
Povinností pro všechny členy expedice, kteří se chystají na Denali (a Mount Foraker), je registrace předem a to 60 dní před zahájením jejich výstupu. Ti, kdo se nezaregistrují předem, mají smůlu a lézt na Denali a Mount Foraker ten rok nemohou; neexistují žádné vyjímky.
Kromě toho, že je nutné se registrovat předem, se Národnímu Parku Denali platí zvláštní horolezecký poplatek 150 USD za každého člena expedice, jejímž cílem je Denali nebo Mount Foraker. Nejedná se o pojištění v případě záchrany. Peníze jsou použity na to, aby správně fungoval program, řídící horolezeckou činnost v národním parku.
Veškerá korespondence expedice s rangerskou stanicí v Talkeetně musí být prováděna jednou osobou, v ideálním případě vedoucím expedice. Každá expedice musí mít své vlastní jméno, které by mělo být krátké a jasné. Každý horolezec jednotlivě musí vyplnit registrační formulář, který kromě jména, adresy, adresy pro oznámení o nehodě atd. určuje jeho nebo její významné předchozí výstupy (pozn: zdůraznit výšku). Vedoucí expedice sebere všechny registrační formuláře do jednoho paklíku :-), přiloží nevratnou a nepřevoditelnou zálohu 25 USD za každého člena výpravy a pošle vše Talkeetnské rangerské stanici. Osobní šeky nejsou akceptovány, platební karty Visa, MasterCard, nebo platební příkaz ve prospěch "Denali National Park and Preserve" ano.
Zbývající částka 125 USD na horolezce (kterou je možné zaplatit kreditní kartou, peněžním příkazem, cestovními šeky a hotovostí v USD) se platí při kontrole expedice na rangerské stanici v Talkeetně. Jeden nový člen expedice může být přidán nebo nahrazen později. Nový člen musí zaplatit zálohu a předat vyplněný registrační formulář nejméně 30 dní před zahájením expedice.
Každá expedice na Denali nebo Mount Foraker musí projít před zahájením výstupu kontrolou osob na rangerské stanici v Talkeetně a to i v případě, že plánuje výstup ze severu. Každý horolezec musí předložit svou fotografickou identifikaci. Horská služba (Mountaineering Rangers) podá horolezcům stručnou informaci o jejich plánované výstupové cestě a nastíní podmínky na hoře. Ujistí se, že vybavení a materiál výpravy je odpovídající (dotazem, ne kontrolou), shrne zásady bezpečnosti a nebezpečí vysoké výšky z lékařského hlediska a nabídne své rady. Heed this orientation to Denali and subarctic mountaineering. Příslušníci horské služby nemusí být oblečení v předepsané uniformě, jsou to však všichni zkušení horolezci, kteří lezli na Denali, a je pošetilé ignorovat jejich doporučení.
Posledním krokem je opět se ohlásit na stanici v Talkeetně po ukončení expedice. Bude proveden zápis o těch, kteří vystoupili na vrchol a důvody, proč vrchol nebyl dosažen, včetně nehod, zranění nebo nemocí.
Denali trpí obrovským vlivem člověka. Každý rok zlézá horu více než tisíc horolezců, z toho přes 80 procent jde Washburn Route. V Národním parku Denali je povinností, aby všechno, co bylo do oblasti přineseno, bylo odneseno také zpátky. Navzdory tomu byla podle zaměstnanců parku v posledních letech odstraněna z Washburn Route celá tuna odpadu!
Nejlepší způsob pro horolezce, jak omezit jejich vliv, je minimalizovat to, co si s sebou berou na horu. Skupiny, které si přinesou nadbytečné vybavení, potraviny a plyn, aby byly připraveny na jakoukoliv eventualitu, to budou mít mnohem těžší, až budou zbytky potravin odnášet z hory. Mnoho výprav za sebou nechává s dobrými úmysly (ale naivně) nadbytečné potraviny a plyn ve skrýších pro ostatní expedice, které toho mohou mít kritickou potřebu. Skrýše jsou ale zřídkakdy použity tak, jak bylo původně zamýšleno, a končí jako odpad vysoko na kopci. Horolezci, kteří za sebou úmyslně zanechají takovou tajnou skrýš, budou předvoláni horskou službou. Nadbytečnou potravu a plyn je vhodné předat jiné výpravě osobně. Ta pak získaný materiál buď použije, nebo odnese z hory pryč. Nejlepší ze všeho je podle správců parku nemít na kopci nic zbytečného.
Další problém s tajnými skrýšemi je ten, že často zmizí - ne, že by byly vykradeny jinými horolezci, ale kvůli krkavcům či mohutnému sněžení. Potrava, palivo a vybavení, které mají být přeneseny do vyšších táborů (nebo ponechány dole pro pozdější použití) musí být dobře zahrabány a označeny. Tajnou skrýš zakopejte nejméně
Na Washburn Route může mít výprava jídlo a palivo na max. 25 dní, na Muldrow Glacier nebo jakékoliv cestě ze severu může mít zásoby na 35 dní. Na člověka a den se počítá zhruba
Další způsob, jak minimalizovat vliv horolezců, je přebalit veškerou potravu do plastikových sáčků. Neforemné a neskladné balení z obchodu může přidat až 25 procent k čisté váze jídla. Pro horolezce je to mrtvá váha, která musí být vynesena nejen nahoru, ale také dolů a pryč z hory. Mnohem efektivnější je přebalit veškeré potravinové zásoby do plastikových sáčků. Když se potravina zkonzumuje, je lehké pytlík stočit do malého kompaktního balíčku a odnést ho dolů z hory. Papír a lepenkové karbice se mohou spálit, ale je to špinavý způsob a výsledné hromady popela značkují sníh od sazí černými skvrnami stejně, jako když jsou chyty při skalním lezení upatlané od magnézia. Mnohem účinnější a k životnímu prostředí ohleduplnější je - než pálit papír - odnést si plastikové pytlíky.
V "Genet Basin" může tábořit v červnu více než 200 horolezců a správa parku ("Denali National Park and Preserve") zde prozíravě nainstalovala suchý záchod (pit latrine, prostě nějaká jama, která slouží jako hajzl). Musí se používat a to pro obojí, pevnou stolici i čuránky :-). V tábořištích, kde latrina není, kálejte přímo do pytlíků podléhajících rozkladu působením mikroorganismů (biodegradable bag), pak je zauzlujte a hoďte do trhliny. Do trhlin může být shazován jen lidský odpad, nikdy ne smetí. Každý člen expedice by měl močit v každém tábořišti na stejné místo (je tam napsáno, že se máme pokaždý trefit do tý samý svojí vyčůraný skvrny :-), které si může označit proutkem.
Vážným problémem na Denali z hlediska ochrany přírody a bezpečnosti jsou lana zanechaná v technických cestách. V Japonském kuloáru na Cassin Ridge bylo v jednu dobu najednou 12 různých fixních lan. V roce 1974 jeden z horolezců spadl a zahynul proto, že důvěřoval starému fixu. Kromě fixů v klíčové stěně Washburn Route (o které se každou sezónu starají the guide concessionaires) musí být všechna fixní lana odstraněna.
Výstup na Denali vyžaduje odpovídající množství času a peněz. Cílem každého horolezce je vrátit se z vrcholu bezpečně domů. Neexistuje žádný důvod, aby se titéž horolezci nemohli zavázat k tomu, že zanechají horu čistou. Odnesení svých vlastních odpadků z hory vyžaduje mnohem méně úsilí, než dosažení vrcholu. Pokud je vše dobře naplánováno a zorganizováno, je nejen možné, ale dokonce velmi jednoduché, minimalizovat vliv každéhohorolezce na kopec. Všichni z nás musí učinit rozhodnutí opustit Denali čistou.
Redukuj riziko
Horolezectví je nebezpečné ve své podstatě a nebezpečí lezení na Denali je násobeno navíc odlehlostí, počasím, výškou a ledovci. Toto nebezpečí bude přítomno vždy, ale existuje mnoho možností, jak riziko redukovat.
Žádná xpedice na Denali není buď správná nebo nesprávná. Je to série rozhodnutí, přičemž každé rozhodnutí má mnoho důsledků. Nikdo není imunní proti katastrofě, ale s realistickým posouzením rizika a upřímného odhadu dovedností, sil a slabostí skupiny mohou horolezci svým správnými rozhodnutími významně rizika snížit.
Horolezci na Denali mají k dispozici 8 leteckých taxislužeb. Zkontaktujte je, abyste získali informace o jejich aktuálních cenách, o jejich požadavcích v souvislosti s depozitem a službami, které nabízejí. Ceny okružních letů mezi Talkeetnou a základnou na Kahiltně nebo ledovcem Ruth jsou víceméně stejné, ale ceny jejich dalších služeb se dost liší. Tyto služby mohou zahrnovat jak leteckou tak pozemní dopravu mezi Anchorage a Talkeetnou, ubytování přes noc a vše, co souvisí s bezpečným uložením věcí v Talkeetně. Navíc si od těchto společností můžete koupit benzín, mapy a pruty. Je možné si vypůjčit CB radia, sněžnice nebo sáně.
Letadlo pojme 3 horolezce - včetně jejich vybavení. Ti, kteří letí na základnu na Kahiltně obdrží od letecké služby kartičku do BC, na které bude uvedeno jméno expedice, počet půjčených saní a množství koupeného "white gasu". To je předáno správci Kahiltna BC, což je osoba, kterou v sezóně zaměstnávají všechny letecké služby z Talkeetny, které přistávají na ledovci. Správce BC předá expedici jejich saně a palivo, určí jim spižírnu ("cache site") - zde zanechte jídlo na 5 dní - a také místa pro stany. Po skončení výpravy se u správce opět ohlašte. On vám zavolá airtaxi, řekne jim, že jste připraveni k odletu z BC, a předá jim aktuální informace o počasí. Odletět přitom můžete s jinou leteckou službou, než se kterou jste přiletěli.
Saně, které si můžete půjčit od leteckých společností, jsou jednoduché a levné plastikové dětské saně - takové, které se používají při hraní na sněhu (někteří horolezci utratí spoustu peněz a přivezou si na Aljašku saně, speciálně navržené pro túry na lyžích jenom pro to, aby zjistili, že se jim nevejdou do letadla). Saně vám možná půjčí s postranicemi a dostatečným množstvím provazů pro bezpečné uvázání vašeho nákladu, ale nespoléhejte na to a přivezte si vlastní. Postranice do tvaru V by měly být nejméně tak dlouhé, jako je horolezec vysoký. Uvažte kus konopného popruhu kolem vašich batohů a připevněte k tomu všemu postranice karabinou se zámkem. Přivezte si s sebou navíc prusíkovou smyčku, abyste připevnili konec saní k lezeckému lanu.
Na území aljašské divočiny je zakázáno přistávání letadel. Je zakázáno i nošení nákladu na koních nebo mulách. Psí spřežení do saní je povoleno na Denali pouze se svolením správce.
Na severní straně Denali funguje komerční doprava prostřednictvím saní tažených psím spřežením. Jídlo pro expedici je zabaleno do dřevěných beden nebo pěti-galonových barelů a ty jsou poslány letecké službě do Talkeetny. Zásoby jsou pak letadlem převezeny do Kantishny, kde si je převezmou týmy mající na starosti psy, a uchovají je během první poloviny jara, aby je vyzvedli později během lezení. Od letecké služby mohou být objednány a uchovávány také zásoby paliva. Prázdné dřevěné boxy, plastikové barely, kanistry od paliva a další věci použité expedicí musí být buď úplně spáleny nebo odvezeny horolezci pryč.
Nejdůležitější je, aby každá expedice byla soběstačná. Všechna rozhodnutí výpravy by měla být založena na principu zachování soběstačnosti. "Žádná expedice nesmí spoléhat na pomoc někoho cizího v případě nouze. Výstup plánujte s ohledem na svoji soběstačnost a lezte také pouze tak, aby byla neustále soběstačnost skupiny zachována. Cokoliv jiného, včetně vrcholu, je až na druhém místě," zdůrazňuje R.J.Secor v horolezeckém průvodci.
Mnoho lezců má mylnou představu, že nejen stovky jiných horolezců na Washburn Route, což je nejpoužívanější výstupová cesta k vrcholu Severní Ameriky, ale také viditelná přítomnost pracovníků Denali parku, jim poskytují jakousi "záchrannou síť". Tato mylná představa je navíc posílena zaplacením zvláštního horolezeckého poplatku před zahájením expedice, existencí rangerského campu v Genet Basin a helikoptérami, které provádějí zdánlivě rutinní lety mezi Talkeetnou a rangerským campem v Genet Basin.
Zvláštní horolezcký poplatek je vybírán zaměstnanci národního parku na pokrytí nákladů vyplývajících z horolezeckého programu, v žádném případě se nejedná o pojištění pro případ záchranné akce. Rangerský camp ve výšce
Kromě toho nikdo nemůže předpokládat, že záchrana přijde hned na zavolání. Ve skutečnosti může trvat dost dlouho, než se záchranáři dostanou na místo a připravená a soběstačná expedice může výrazně změnit výsledek takové nenadálé situace.
Dalším společným omylem je spoléhání na jiné expedice. Najdou se takové expedice, které vyráží na výstup bez adekvátních zásob a vybavení, a očekávají, že vyžijí z nadbytečných zásob jídla a paliva, které přinesly sestupující expedice. Nebo expedice vyrazí za jinou skupinou, spoléhajíc, že ví, kde se nachází, co dělají a co se děje. "Mnoho lidí prochází životem tak, že spoléhá na laskavost cizích lidí - ale tohle není cesta, jak vylézt McKinley," varuje Secor.
Nejlepší způsob, jak zachovat soběstačnost výpravy, je udržet partu pohromadě. To je důležité zvláště v moderní době, kdy je mnoho expedic složeno pouze ze tří nebo čtyř lezců. Dá se říct, že rozdělená skupina je slabší a zranitelnější. Dole pod horou nemusí být část skupiny schopna sama zvládnout záchranu svého kamaráda z trhliny. Každý má individuální schopnost aklimatizace - dobře aklimatizované (ale netrpělivé) lezce to může svádět k výstupu do vyšších táborů nebo dokonce k výstupu na vrchol s tím, že nechají ostatní udělat vlastní pokus o výstup později. Často se potom stane, že v některém z výškových táborů chybí některé ze základních a nezbytných vybavení (fungující vařič, adekvátní jídlo a palivo, nebo lopatka), což mívá fatální následky. Mnoho skupin se rozdělí, protože jsou členové příliš fixováni na vrchol. Místo pokořování vrcholu by na prvním místě mělo být přání dostat se z hory dolů bez zranění nebo onemocnění. Základem pro výstup do dalšího tábora by měla být dobrá aklimatizace, dobře se nakrmit :-), dobře se napít (ne alkoholu :-() a odpovídající vybavení a zásoby. Teprve pak může začít zdolávání vrcholu.
"Mnoho horolezců přijíždí na McKinley pouze se dvěma týdny dovolené a vystupují příliš rychle. Tak krátká doba nepřestavuje čas dostatečný pro vylezení hory ani při ideálních povětrnostních podmínkách, což bývá zřídka," píše se v horolezeckém průvodci Denali Climbing Guide. "Tito lidé, přijíždějící z Evropy a Asie, přitom mohou potřebovat celých 7 dnů jen na cestu do Talkeetny, let na ledovec Kahiltna a návrat zpět."